Život v krajině odpuštění

Když pracuji na poli, mám vlastně spoustu času na duchovní praxi.

Mé ruce pečují o rostliny a má mysl se může vyprázdnit, sladit se srdcem a stát se kanálem vize expandující lásky a svobodné vůle.

Tak můžu třeba vytrhávat plevele na záhonu a přitom praktikovat dechová cvičení, roztáčet kruh ctností srdce, prozpěvovat mantry a popěvky nebo třeba provádět techniku Vycházející srdce. Přitom se jedná o vnitřní praxi, takže nikdo nemusí poznat, že kromě fyzické práce se zabývám ještě něčím dalším.

Obyčejná ruční práce je opravdovým požehnáním, protože mysl je zabavená jednoduchou tělesnou činností a soustředěná pozornost může být věnována hlubším úrovním bytí. Vlastně při ruční práci na poli, na zahradě, v lese se velmi dobře medituje. Stav meditace nastává přirozeně díky spojení s přírodou, bytostmi rostlin, matkou zemí.

A tak stačí mít v "kapsáři" mysli po ruce vhodné nástroje tvůrce křídel - praktiky, které tuto zažívanou harmonii prohlubují a rozšiřují. A samozřejmě také záměr tímto způsobem pracovat - ve více dimenzích najednou.

Časem tento vnitřní rozměr práce na poli převáží ten vnější a práce začne plynout od ruky. Člověk se dostane do stavu, kdy zjistí, že práce ho vlastně nabíjí a nikoliv vyčerpává. A když se naučí dobře udržovat rovnováhu mezi vnitřním nabíjením a vnější spotřebou fyzické energie, pak může pracovat celý den, aniž by se cítil vyčerpaný. 

Práce je opravdu radostí, ale není to vnější aspekt činnosti, ten viditelný, co přináší pocit uspokojení, ale především ten vnitřní, neviditelný rozměr. Protože právě díky němu se spojuji se svou věčnou, nekonečnou podstatou.

A ten vnější aspekt? Inu žijeme ve světě jevů, kde všichni tvoříme na pískovišti duše. A jak to na pískovišti chodívá, naše "bábovičky" nikdy nemají dlouhého trvání. Stačí když silněji zaprší nebo přijdou jiné děti světla a ze složitých tvarů a struktur je opět hromada písku - připravená k novému tvoření.

Je dobré nebýt zmatený a umět rozeznat věčné od pomíjivého. Pak se nemusíme snažit udělat pomíjivé věčným a věčné pomíjivým. Tím se člověku hodně uleví.

Tak můžeme pracovat, žít a radovat se ve stavu odpoutanosti a odevzdání, tedy ODPUŠTĚNÍ.

Žiju v krajině odpuštění, 

kde plevele nerostou.

Jako pták duše

vznáším se nad krajinou,

kde slunečnice otáčí své hlavy

hledajíce světla zdroj.

Pak posbírám ta semena, 

co milují světlo,

abych zasel je do pusté krajiny,

kde plevele nerostou.

Jako horský pramen,

vytrysknu zpod kamení,

abych zúrodnil tu zem

v krajině odpuštění,

kde všechny slunečnice dobře ví,

jak se tančí životem.